Vytisknout Zavřít okno

Expedice Po stopách Weverky horské

(Webericus Montanicus)


Akce: Po stopach Weverky horske (Webericus Montanicus)
Cil cesty:
Dopravit se na Oravu (Oravske Beskydy). Pak projit pesky Oravskou krajinu a vylezt na mistni nejvyssi horu - Babia hora, 1725 m. Az nas prestane bavit poznavani Oravske krajiny, kultury a folkloru, pak prejit Rohace a Vysoke Tatry z vychodu na zapad, tj. od Oravy az do Belanskych Tater. Najit Weverku horskou. Podcil: najit v tomto rocnim obdobi snih!
Datum: 29. cervenec 2001 az 7. srpen 2001 (10 dnu)
Obsazeni:
Vladimir Jech, Milan Novotny, Tomas Indruch, Tana Urbanova,
Lenka Churava, Kristyna Simackova, Radim Dostal, Lubo Lobotka
Fotografie: Vladimir Jech (ty horsi), Tomas Indruch (ty lepsi)
Lakaci mejlik: ( *.html v novem okne; tato reportaz jako *.doc v novem okne)


Kliknete na nahled a zobrazi se vam obrazek v plne velikosti.
K navratu zpet na tuto stranku pouzijte sipku v levem hornim rohu vaseho prohlizece.
Pokud se vam na teto strace nezobrazi spravne vsechny nahledy (obrazky), zmacknete klavesy CTRL+R nebo kliknete zde.


DENÍK EXPEDICE


Autor deníku: Vladimír Jech
Datum: 29. července 2001 - 7. srpna 2001 (10 dní)
Stručný popis: Popsat tuto akci je velice složité, jelikož jsme na ní zažili mnoho slovy nepopsatelného. Navíc se itinerář a náplň výletu operativně přizpůsobovaly požadavkům a chutím všech účastníků a samozřejmě požadavkům pro dosažení cíle této akce, takže expedici lze popsat z několika rovin.

První ideou bylo nalézt a zdokumentovat ve volné přírodě poslední dosud žijící exemplář weverky horské. Tento cíl si však v průběhu putování vynutil různé úpravy. První z nich byla nutnost přejít s fidlátky na vlastních zádech Oravské Beskydy a pak Vysoké Tatry ze západu na východ. Nejprve jsme předpokládali, že weverka horská žije v oravských kopcích kdesi na jižní stráni Babiej hory. Když jsme tam dorazili, zjistili jsme od místní babičky čučoriedkárky (borůvkářka), že se weverka před několika lety odstěhovala do Západních Tater (Roháče).

U Roháčského plesa jsme potkali vodníka Rohožníka a ten nám prozradil, že weverka horská tráví léto v Zamrzlém plese, které je bohužel (nebo bohudík) na druhé straně hor. Museli jsme se tedy vydat za ní přes hory. S rostoucí nadmořskou výškou nám docházel kyslík a zásoby hamburgerů, a tak jsme z původního cíle slevili na neméně honosný: najít sníh. A jak to dopadlo? To se dozvíte v deníčku z cest.

Učinkovali:
     Jech Vladimír
     Indruch Tomáš
     Churavá Lenka
     Novotný Milan
     Šimáčková Kristýna
     Urbanová Táňa
     Radim Dostál
     Lubomír Lobotka

Den první - Pohoda a jazz, příprava na galeje

Na výlet spolu obvykle jezdí lidičkové, kteří se alespoň trochu znají. Tentokrát se mi podařila slepit partička človíčků, které jsem objevil na různých školních kursech. V neděli v 11 dopoledne se tedy na nádraží Holešovice v Praze sešla skupina lidiček z letošních Dobronic, z kurzu Slovensko 2, Táňa z kurzu Španělština A, na který jsem chodil asi před třemi léty, a další dobrodruzi.

Cesta vlakem na Oravu probíhá v mezích normy. Žádní Baníkovci nikoho z nás nechtějí prohodit oknem, jak to tak bývá ve vlacích směřujících “na východ” ve zvyku. Ba dokonce naopak. Táňa k nám do kupé pár hodin za Prahou přivádí opilého Vlastu Buriana a všichni se s ním fotografujeme. On to vlastně ani není pravý Vlasta Burian, ale je mu občas pohyby a mluvou podobný, a tak jsme si ho tak pracovně pojmenovali. Je to ale veselý človíček. I borovičku nám nabídl. Že v Kralovanech rota vojáků vystrkuje svá těla ze všech okének, která vagon jen může mít a volají na Táňu “Má drahá lásko!” nás opravdu šokuje. Táňa získává můj obdiv.
Když dorážíme do oravského Tvrdošína, vítá nás sice už místní tma, ale ta je záhy kompenzována místními hudebními slavnostmi. Na pódiu na krásném náměstí s kostelem smaží jakási amatérská kapela šlágry česko-slovenských osmdesátých let. Pivo byť z kelímku přichází po mnoha hodinách ve vlaku celkem vhod, tím spíš, že je vlastně tak trochu naše první “východní”. Týna je profesionální tanečnice rocknrollu a když se s Táňou natřásají před pódiem, přičemž my chlapi jim děláme z povzdálí při kelímku zlatého pití ochranku před místními balíky, je to na ní znát.

Ubytovat se stíháme za městem na kopečku ještě před propuknutím pekla. V noci přichází období dešťů a obloha je protkána blesky až do následujícího poledne.

Den druhý - Neznámí lidé na cestě do neznáma

První se probouzí Lenka (kamarádka ze Slovenska 2) a Radim (lénin kamarád). Lenka a Radim jsou vlastně násilím probuzeni. Probouzí je vodě. Oni dva spí pouze pod igelitem, a tak kolem páté ráno prchají před deštěm do autobusové zastávky. My “stanaři” spící ve stanech se k nim přidáváme v poledne, kdy už vykukují první sluneční paprsky. Jelikož jsem už asi tři roky neimpregnoval stan a mám pouze jednovrstvé áčko, mám uvnitř koupelnu. Občas se mi zdá, že venku je suššeji než uvnitř. první cesta po budíčku vede samozřejmě do sámošky. Míla (kamarád z gymnasiálních let) si kupuje místní nízkotučný jogurt.

Cestou kolem Oravské přehrady se zastavujeme v kempu. Za úsměv se dostáváme zdarma na pláž, kde sušíme věci, Slunce už svítí z plna hrdla. Jen co rozbalíme mokré stany a spacáky, paní upratovačka zapaluje na pláži několik táboráků (odpadky), čímž mnoha slunícím se stoupá hladina adrenalinu v krvi. Zřejmě jim nevoní hustý bílý kouř. První den je přesně podle plánu. Opalování se, koupání se v přehradě, pojídání zásob z Prahy ... prostě pohodička. Mě dochází patnáctý obložený rohlík (Vždy, když někam jedu, dělám si 15 rohlíků.), a tak otvírám první konzervu s rybyčkami. 180 gramů za 10 kč (Nekupte to!). Zvláštností místního kempu je, že v něm není pánská sprcha. Dámská ano.
V pozdnějším odpoledni se přesouváme do Námestova. Zatímco Kristýna (kamarádka z Dobronic) tráví hodinu v zinternetizované knihovně a smaží smsky (asi má po dvou dnech bez počítače absťák a lénin mobil jí nestačí), ostatní Češi (Táňa má sice slovenskou krev, ale je naše.) jdou na pivo. Na pívě Martiner toho snad ani není tolik zvláštního, pokud si nedáte řezané. Mrtvolně vyhlížející hospodský dokáže natočit řezané pivo tak, že půllitr je rozdělen na třetiny. Ve spodní je světlé pivo, v prostřední tmavé a v horní je pěna. Zhruba tento poměr se v půllitru udržuje celou dobu, co je pivíčko popíjeno. Bomba věc! Jakmile Míla ukojí hladový krk paprikovým luskem za 55 SK, po tom, co s Táňou dotančím v cukrárně na náměstí něco mezi čačou a tangem, vyrážíme směrem k našemu zítřejšímu cíli.

Ubytováváme se v nadmořské výšce cca 780 metrů pod Polanou, ze stanů a igelitů máme výhled široko daleko do kraje a na vesničku Oravská Polhora. Výhled je krásný, Slunce zapadající nad Babiou horou bezvadně kýčovité a Yumyumka v ešusu nádherně vonící. Sedíme všichni kolem ešusu na plyňáku a navzájem se krmíme Yumyumkou a těstovinami s cukrem. Léňa si spletla krabičku a místo soli mi podala cukr. Na tuto vadu přišel po mém lamentování, že ta sůl nějak vůbec není slaná, až Tomáš. Ale i tak byly těstoviny dobré a do konce výletu jsme je už ani jinak nejedli.

Den třetí - “Mílo, běž z mojí postele.” “Nemůžu, táhne mi na nohy.”

V mém jednoplášťovém stanu je větší mokro než venku (v noci padla rosa), a tak se kolem páté ranní přesouvám před stan. Ze spacáčku pozoruji mlhu kutálející se dole v údolí, rukou odháním všudepřítomné komáriky a mušky a poslouchám rytmické chrápání z vedlejšího stanu rušené zpěvem ranních ptáčat. Tomáš (kamarád z gymnasiálních let) je v chrápání velmistr. Každá noc jiná melodie. Kdo je ten druhý chrochtající nevím. Že by Táňa? Ještě než vyrážíme, dávám Léně a Týně kytičku. Léně bílou, jelikož má narozeniny a Týně žlutou, aby měla Slunce v duši.
Po snídani se vydáváme na cestu. Prvních několik kilometrů jakžtakž zvládáme, ale už v druhém kopci proklínáme všechny konzervy i paštiky, které s sebou v batohách táhneme. Rybyčky obzvlášť. Táňa s Kristýnou cestou ukazují své pasy pohraničníkovi na motorce, za což je on zve na grilované kuře. Vyměňují si adresy a telefony. Po několika zdrcujících hodinách úmorného výšlapu nás vítá Malá Babia hora (1515 m n. m. v.). Za celodenní otročinu a galeje na všespalujícím slunci s dvacetikilovým batohem na zádech je nám nabídnut božský výhled na majestátně stojící Babiu horu. Některým z nás dochází voda. Babia hora - 1723 m nad mořem. Je tu už dost zima a fouká vítr. Týna vaří hrachovou polévku; všichni společně jíme z jednoho ešusu. Zbavujeme se těžkých konzerv. Vyhlížíme do širého kraje oravského s drsnou přírodou, ale o to milejšími lidmi; pobrukujeme si: “Jedu takhle tábořit Škodou 120 na Oravu, spěchám proto riskuji, přejíždím přes Moravu, žije tam to strašidlo, vystupuje z bážin, žere hlavně Pražáky, jmenuje se Jóžin ...” Je tu nepopsatelně krásně!
Je už na čase sestoupit do nížiny a hledat místo na spaní. Cestou do údolí nabíráme vodu ze studánky, pozorujeme pasoucí se srnku. Ubytováváme se v přístřešku na cestě ve výšce asi 1000 metrů nad mořem. Zde používáme první přírodní koupelnu. Voda z potoka je sice “přísná”, ale pocit po koupeli nádherně svěží. Před spaním vaříme společný čaj, do kteréhož Táňa notně přilévá rum Božkov. Asi poznala, co je to nosit sklo v batohu po kopcích, a tak se jej hodlá zbavit. Jelikož přítřešek rozhodně není moc veliký, usínáme různě poskládáni kde se dá. Týna na stole, jiní napříč ohništěm. Někdy v noci se probouzím a nacházím Mílu v mé “posteli”. Navrhuji mu, aby se odsunul zpět do své, ale na jeho odpověď: “Nemůžu, táhne mi tam na nohy,” mě nenapadá žádná reakce, jen se šíleně směji a nechávám ho tam, kde je.

Den čtvrtý - Segedínský guláš v Námestovu, medvědí stopa

Ráno se probouzíme opět do deště a mraků, ale díky útulku jsme suší. Po snídani pokračujeme dále do údolí. Měli byste vidět nucený úsměv spocených turistů v devět ráno, které potkáváme cestou dolů. Asi je to hodně zdrcující, když v devět ráno potkáte někoho pod kopcem, o kom předpokládáte, že už byl nahoře a nyní jde dolů, přičemž ten někdo vám s úsměvem na tváři tvrdí, že cesta nahoru je ještě hodně dlouhá a příkrá.

Cestou do vesnice konáme dobré skutky, sbíráme všichni společně odpadky, které v lese zanechali turisté. Jsou to ale pěkná prasata! Pod kopcem máme plnou velkou igelitku. Jahodové mlíčko, plechovka od piva, obal od Hašlerky, Orbit bez cukru. Dostáváme také chuť na něco dobrého. Když dorážíme do Rabči, travnaté louky jsou už opět zality slunečními paprsky. Závěrečných 100 metrů před hospodou s Táňou sprintuji. Ona samozřejmě závod vyhrává, za což je jí odměnou půllitr s pivem jako křen. Bohužel zde nevaří, a tak chytáme autobus do Námestova, kde si dáváme vynikající Segedínský guláš. Míla a Tomáš k tomu polévku. Hrachovou, týninu oblíbenou, jak jinak. Odpoledne se přesouváme busíkem do Zverovky, odkud stoupáme po svých do hor - tániných vysněných Roháčů (básní o nich už z Prahy). Cesta busíkem je více než malebná. Projíždíme podhorskými vesničkami, cestou nás zdraví stařenky s šátky na hlavách, obdivujeme místní přírodu. Vše je krásně zelené, nad údolím se tyčí mohutné velehory zahalené v mracích.
Po náročném hledání kousku rovného místa se ubytováváme téměř za tmy v lůně národního parku ve výšce cca 1200 metrů (Adamcula). Najít zde rovné místo je opravdu umění; zatlouct kolík do kamene věc nemožná. Všude jsou borůvky a samé kamení. Voda hučí po skalinách, Tomáš vaří těstoviny, já se ho ptám, jestli viděl v louži tu medvědí stopu a jak se dozvídám druhý den, Míla s Táňou strachy ani nedýchají a běhá jim po zádech husí mráz, když slyší o medvědech. Bory šumí, padá rosa, vlci vijí ... jsme v naprosté divočině. Jen my. Začíná být pěkná zima.

Den pátý - Keby bolo léčo, čo by sa dalo zjesť...;
“Nejsem magor, abych šel na řetězy s krosnou na zádech!”

Míla nás všechny probouzí v půl páté ráno. I přes to, že se okénkem ve stanu kochám sluncem zalitými vrcholky hor, posílám Mílu někam. Je strašná zima. Vylézám ze stanu, dřepy a poskakování nepomáhá. Rychle balíme své švestky a přesunujeme se z lesa na značenou turistickou stezku, kde děláme snídani. Jsme totiž v národním parku, a tak nechceme riskovat setkání s nějakým ochráncem přírody. První turisté v šest ráno si o nás asi myslí pěkné věci: “Sotva vylezou z chalupy a už zase žerou.”

Po vydatné snídani (já: 200 g musli, jako obvykle; Míla: opět BeBe sušenky s EDP, ale dnes bez jogurtu; Táňa: čaj s rumem) vyrážíme do kopců. Zhruba po půl hodině se dostáváme k Roháčskému vodopádu, tedy k naší provizorní koupelně, byť pouze se sprchovým koutem. Kdo má radši vanu, musí si ještě hodinu a půl počkat. Za další hodinu a půl odporných galejí s “valníkem cihel” na zádech se před námi rozprostírá temné a osamocené Roháčské pleso ve výšce 1719 m nad mořem. Pouhý pohled na Táňu, její výraz ve tváři a mé kývnutí a už je jasné, na co oba myslíme. Dnes na nás dokonce zbyla ještě i teplá voda. Míla sice o teplotě vody polemizuje a tvrdí, že kafe by si z ní nevařil, já s Táňou se za řevu radosti a snad i bolesti (na druhý pohled už voda studená je) vrháme do hlubin. Máme slastný pocit v duši. Jsme čistí a otužilí! Zvládli jsme to. Podařilo se nám smýt pětidenní špínu. Každé divadlo má svůj konec, i tu vyrážíme na cestu do nebe, avšak zatím netušíce, co nás čeká. Po několika stech metrech sestupu do údolí se před námi ukazuje Smutné sedlo. Nejprve nevinně vyhlížející kopeček v dáli, po nějaké té hodině s “vagónem olova” na zádech, podlamujících se nohou a děravých plící nedosažitelný vrchol. První je na vrcholu James, poslední asi za 35 minut po něm Lenka. Smutné sedlo - nadmořská výška 1962 m. Nejdřív je ukrutné teplo, když dorážíme do sedla, rychle nás schlazuje čerstvý větřík. Je nám jasné, že s plným batohem se po horách chodit nedá, a tak se průběžně rychlým tempem zbavujeme jídelních zásob. Táňa proklíná konzervy s lečem i ananasem. “Keby bolo léčo, čo by sa dalo zjesť ...”
Stoupáme dále do kopce až na Plačivo. Těsně pod vrcholem začíná být cesta více než zajímavá. Pěšinka po hřebeni se mění na jednodušší horolezeckou stěnu. Radim, Míla a Týna na to nemají žaludek, a tak raději kopec obcházejí po pěšině pod vrcholem. Po několika minutách balancování na skalách s krosnou na zádech se dostáváme až nahoru (já, Táňa, Lenka, Tomáš). Obědváme ve výšce 2125 m nad mořem, Plačivo.

Pod vrcholem potkáváme Mílu, který tvrdí, že dál na Ostrý Roháč s námi nejde: “Potkal jsem nějaký turisty a říkali, že tam jsou řetězy. Nejsem magor, abych po nich lezl s krosnou na zádech!” Táně i mě jiskří oči. “No a co jako má bejt, že jsou tam řetězy, jsme na východě, ne?” flegmaticky dodávám. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Já a Táňa jdeme na řetězy, zbytek výpravy jde do údolí hledat vhodné místo k přespání.

Cesta na Roháč je příjemná, žádný extrém. Občas někde nějaký ten řetízek, ale vždy je možné lézt i bez něj. Čekám na Táňu. Jsme jen dva, a tak jdu jejím tempem, občas jí jistim. Cestou se seznamujeme (spíš Táňa) s nějakým pánem, který nám radí, že přespání v parku je v pohodě (pokuta prý bývá stovka) a další “známý” nás fotografuje. Po hodině “horolezectví” jsme na vrcholu Ostrého Roháče (2087 m n. m. v.). Pohled do kraje je úchvatný. Asi jakobyste byli motýl a stáli na špičce jehly. Dokola nás obklopují štíty hor zalité v odpoledním slunci, v propadlišti pod námi se v plesech odráží modrá oboha.
Je čas jít dolů, avšak nemůžeme. Před námi se na řetězu houpají dva Poláci. Paní je celá rudá a rozklepaná (vypadá, že už asi dále nepůjde) a pán na ni cosi řve (pochopil jsem něco jako: “Drž hubu a šlapej!”); pod nimi zhruba 300 metrový sráz. Podávám pánovi ruku, ale on místo toho začne křičet. Vůbec mu nerozumím, a tak se jen usmívám a krčím rameny, jako, že je vše v pohodě, že mu rozumím. Na to mi pak vysvětluje, že to, co říkal, byl jenom vtip, abych to tak nebral a nebyl z toho smutný. Co mi asi říkal?

Svět je malinkatý. Cestou dolů potkáváme skupinku studentů z VŠE. Jen pár slov a hopla na další řetěz. Máme trochu naspěch. Před námi je ještě asi pět hodin ostré cesty (k místu, kde máme sraz se zbytkem naší výpravy) a to se ještě chceme vykoupat v plese, které jsme si vyhlídli z Roháče. Pleso je schované v malé nenápadné dolině na jižním svahu, a tak nám nebrání spolu nikým nepozorováni okusit jeho modravé hlubiny. Voda je azurově modrá, průzračná jak křišťál a i celkem teplá. Nikde nikdo, jen my, voda a Slunce. Jamnické pleso, nadmořská výška 1732 m n. m. v.

Zbytek naší party potkáváme cestou v moc pěkné drevenici (taková útulna pro turisty) v Jamnickej dolině. Ostatní jsou už zabydleni a snad i po večeři. Než si sundám batoh, Táňa se otočí na potpatku a už je pryč jako jarní vánek. Kam bežela? Vymýšlíme různé teorie. Snad si nevšimla, že tu jsme? Snad má úpal a už se nehodlá zastavit? Snad opravdu běžela Mílovi naproti? (Míla si šel koupit jogurt do vesnice za hranice parku, která je 3 km daleko.) Sundala si vůbec alespoň batoh? Táňa po návratu vysvětluje, že šla Mílovi naproti a když ještě byla po půl hodině hluboko v lesích a vesnice nikde, už se jí nechtělo vracet, tak šla pořád dále.
Srub je tuze pěkný. Jsme v něm sami, žádní další potulní cestující se k nám nepřidali. Je zde i přírodní koupelna (jiskřivý potůček) a toaleta (jen se člověk nesmí příliš zaklánět). K večeři je lečo (tři půlkilové konzervy, s nimiž se Táňa pět dnů tahala). Sice Táňu přemlouváme, aby bylo až poslední večer, ale ona musí mít svou. Dnes bude lečo!

Po večerce jsme všichni docela utaháni, skoro jako koně, by se dalo říct. Nikdo se se mnou a Kristýnou nechce smát. Chytli jsme druhý dech, a tak si tropíme legraci z Mílovy jezdící karimatky. Míla má tak kluzkou (nebo slizkou?) alumatku, že na ní prý v noci surfuje. Vsázíme se, zda-li ráno najdeme Mílu na stropě. Za chvilku se začnou ozývat podivné zvuky. Myslíme si, že je to medvěd, ale záhy zjišťujeme, že Míla baští potají BeBe sušenky s EDP. Jeho křupání uspává i nás.

Den šestý - Konečně pořádná dřina! Najvyšší vrchol Západních Tater navštíven.

Ráno se probouzíme opět do krásně slunného dne. Je to k nevíře, ale shodujeme se na tom, že se nikdo z nás v dřevěném srubu příliš dobře nevyspal. Snad jsme si už zvykli na spaní v přírodě tak, že luxus a pohodlí jsou nám překážkou? Když vyrážíme z koliby, je po sedmé ráno. Nejak jsme zaváhali a já už tuším, že se nám to nevyplatí. Jsme totiž na jižní stráni. Do údolí se vkrádají první sluneční paprsky a než se dostaneme na první kopec, čeká nás převýšení nějakých 1200 metrů. Ačkoliv jsme už snědli hodně jídla, Táňa se zbavila leča a rumu, já rybiček a velké části musli, stejně to v tom vedru bude s krosnou na zádech pěkný výšlap. To víte, když si na zádech nesete švestky na čtrnáct dní, moc odlehčit se to nedá. Cestou se zastavujeme u potoka a nabíráme vodu. Každý nese dva až tři litry. Na hřebenech voda nebude, leda dešťová. Kolem deváté hodiny šlapeme pěkně na slunci. Paprsky se do nás opírají, co se do nás vejde. Když však dorážíme pod vrchol, kde je přestávka, aby se počkalo na ty, co si více vychutnávají krásy okolní krajiny, vítá nás ledový vítr. Začínají se stahovat mraky. Oblékáme si teplé bundy a delší kalhoty. Mít tak čepici! Po další hodině dorážíme na Hrubý vrch (2137 m n. m. v.). Slyšel jsem, že cesta, kterou jsme právě zdolali, je v Roháčích jedna z fyzicky nejobtížnějších výstupů. Přestávka na oběd.

V závětří batohů obědváme. Chléb s paštikou a cibulí, chléb se sýrem a cibulí, BeBe sušenky bez cibule. Vychutnáváme si pohled na v mracích zahalenou Bystrou horu. Co si o nás asi myslí? Dá nám příležitost, abychom ji dnes navštívili? Na horách je cosi tak překrásného. Jsou své a člověk proti nim tak maličký. Je jim naprosto lhostejné, co se děje v údolí, jaká je politická situace i jak se vyvíjí inflace. Nikdo je nemůže zajmout ani si je ochočit. Tady se nehraje fair play. Tady se nehraje žádná hra. Ony jsou tu pánem a když mají dobrou náladu, dovolí těm ubožákům s lidskou duší, co je chtějí pokořit, aby přišli na návštěvu. Jsou nemilosrdné, v anglické terminologii prostě “free”, a tím mají můj obdiv.
Abychom se dostali na Bystrou, musíme opět nejdříve sejít do údolí na úroveň zhruba 1200 metrů. Pod Bystrou se od nás odpojuje Milan a Táňa a jdou do údolí napřed. (důvod neudán nebo jsem jej už zapomněl) Cesta na vrchol není dlouhá, ale zato příkrá. Každou chvíli máme chuť to vzdát. Občas lezeme po čtyřech. “Že jsme ty batohy neposlali vlakem!” Po nějaké té hodině se zastavuji pod vrcholem a čekám na ostatní. Vrcholu Bystré - nejvyšší hory Západních Tater - přeci musíme dosáhnout společně.

Vrcholu dosahujeme drže se za ruce společným krokem. Je to překrásný pocit. Se skvělými lidmi jsme společně něčeho dosáhli. Objímáme se radostí. Stojíme ve výšce 2248 metrů nad mořem. Vrchol se zove Bystrá.

S Táňou a Milanem máme sraz v Podbaňském. Když dorážíme do Podbaňského, Míla nás nadšeně vítá s historkou, jak byl legitimován příslušníkem místní policie (jen běžná kontrola na ulici). Míla vypadá střízlivě. Po dnešní tůře jsme naprosto odrovnáni, a tak jdeme okamžitě na pivo (doplnit vypocené tekutiny). Sotva dopíjíme (já, Tomáš a Radim) druhé, přichází do hosipy ostatní plus náš nový kamarád Lubo, kamarád Lenky z Banskej Bystrice. Dobrej chlap. Ještě ani nedosedl na stoličku, už je na stole v rámci česko-slovenského přátelství další runda piv. “Jsme na východě.” A na slovenském “východě” je zvykem, že se pivíčka prokládají Borovičkou. Taková je místní kultůra. Navíc má Lenka narozeniny, i tu jsme nemohli lovenský folklor alespoň trochu nepoznat.

Hraji si s na stole ležícími pivními tácky. Při pohledu na Tomáše je mi naprosto jasné, co s jedním z nich uděláme. Vytahuji propisku a píšeme pozdrav naší rektorce. Vzpomínka od studentů ji jistě potěší. Jsem zvědav, jestli nám alespoň odepíše. Místo podpisů připojujeme všichni cestovatelé jen anonymní x-adresy. Na poslední dva pozdravy z cest neodpověděla, tak snad se tentokrát polepší. (tácek jsme nakonec v hosipě zapomněli, takže tentokrát asi nic nedojde)
Za chvíli přichází Táňa a oznamuje nám, že sehnala ubytování. U vedlejšího stolu sedí robotníci (hezké slovíčko, že?), co opravují hotel Kriváň, kdysi luxusní hnízdo pro totalitní vládnoucí garnituru. Navazujeme s nimi přátelství. Je s nimi legrace. S Ferom pomalu zabředám do odborné diskuse. Vysvětluji mu, že celou tuhle akci jsem zorganizoval přes internet; on je z toho u vytržení. Slovíčko “internet” je pro něj pojem označující cosi, co je teď v módě a rád by to měl také doma. Ptá se mě, kde se to dá koupit. Nato mu vysvětluji teorii spotřebitele a teorii Cournotova cyklu, díky kterémuž jsem málem opakoval státnici z ekonomie. Když už je pozdě, odebíráme se do hotelu. Spíme na zemi ve spacáku na karimatkách, ale máme pevnou střechu nad hlavou a hlavně: využíváme koupelnu s teplou vodou. S našimi ubytovateli je vážně zábava.

Po dnešním dni si máme o čem povídat. Dosáhli jsme nejvyššího vrcholu Roháčů. V součtu (součet výškových metrů při cestě nahoru) jsme dnes překonali s plnou polní na zádech převýšení nějakých 1800 výškových metrů a něco kolem 24 povrchových kilomerů. Tož, bylo to, kurňa, pěkné!

Den sedmý - Po práci zasloužené koláče

Probouzíme se všichni živí. Nikdo nás přes noc nezavraždil (Na co člověk z města hned nemyslí, že?), neznásilnil ani neoloupil. Robotníci jsou vážně fajn chlapi, a tak se domlouváme, že jim koupíme flašku. Táňa s Mílou jim v místní předražené sámošce kupují litrovku hořké slivovice. Bylo by přeci nediplomatické se vyspat v luxusním hotelu, byť právě v rekonstrukci, a pak jen tak odejít. Robotníci flašku nejprve nechtějí, ale pak se domlouváme na kompromisu - vypijeme ji všichni společně. Zhruba hodinu stojíme na chodbě v hotelu a společensky konverzujeme. Nejobtížnější situaci mám já jako vedoucí a organizátor expedice a samozřejmě naše sluníčko (opravdu je slunce naší výpravy), má zástupkyně Táňa, jíž patří nesmírný dík za to, že včera večer v hospodě tohle všechno zařídila.
Nožičky nám už vážně ani trochu neslouží. Dnes je odpočinkový den. Válíme se na trávě před sámoškou, snídáme, trávíme ranní slívku, či jen tak blbneme a hrajeme různé hry. Doprovázíme Týnu na autobus, jelikož ona odjíždí do Prahy. Myslí si, že pojede k moři (nakonec k moři nejela, nevyšlo to). V poledne se přesouváme proti proudu řeky Belá, kde se na jednom hezkém místě zastavujeme. Celé odpoledne trávíme relaxačně. Opalujeme se, ležíme na kamenech, blbneme v křišťálové voděnce, navzájem si masírujeme namožené a ztuhlé svaly, debatujeme o všeličem.

Blíží se večer, a tak je čas vydat se do postele. Na konec Koprovej doliny je to asi čtyři hodiny. Cestou k našemu dnešnímu tábořišti se dozvídáme překvapující zajímavost. Míla do sebe každý večer cpe Ibuprofen. Prý preventivně, aby nedostal zánět svalu. Táňa, Míla a Tomáš spí ve stanu. Ostatní pod igelitem. K večeři jsou opět rybičky s cibulí a Yumyumka. Z noci máme trochu strach. Zvedá se vítr, který nám občas načechrává igelit. Je slyšet hřmění a blýská se. Voda ani vítr by nevadily, kdyby měl člověk jistotu, že druhý den bude svítit Slunce a vše bude možné usušit, ale vzhledem k měnícímu se počasí tuto jistotu nemáme. Bouřka se naštěstí drží ve vedlejším údolí. Spí se tu překrásně. Jsme mnoho hodin od civilizace, jen my a nikdo jiný, černočerná tma, vítr se prohání v korunách stromů (jsme těsně pod hranicí lesa), je tu krásný břitký vzduch. Jsme v divočině, usínání je tu krásně romantické. Hlavou se mi honí myšlenky, co bude v noci. Přijde pravá horská bouře s vichřicí a sněhem? Usínáme. Necháme se překvapit. Snad bude nějaké vzrůšo. Jsme ve výšce 1100 m nad mořem. Konečně jsme v pořádných horách.

Den osmý - Bouře v horách – část výpravy jede domů

Probouzíme se do zamračeného neútulného rána. Sotva zbalíme stan a igelity, začíná pršet. Vyrážíme dále do kopců. Po nějakých několika hodinách se dostáváme nad hranici dřevin. Fouká silný vítr a je pěkná zima. Nemůžeme se zastavovat, abychom příliš neprochladli. Problém už není těžký batoh, na ten jsme si už zvykli, ale problém začíná být počasí. Mraky v údolí houstnou, začíná se blýskat a hřmít. Hřmot je ohlušující a neutichající burácení. Hlasitost hromu se mezi skalami násobí, mezi jednotlivými třesky občas přestávají být prodlevy. Jít dál je příliš nebezpečné, vrátit se rovněž nelze. Zastavujeme poblíž balvanu uprostřed údolí. Je nutno vybrat takové místo, které je celkově níž než okolní terén a zároveň, aby bylo poblíž cosi, co je výše než my. Dále musíme být i na takovém místě, kudy neproudí z kopců voda (blesk může sjet vodou) a zároveň i bezpečné místo proti padajícímu kamení. Z těchto pohledů máme dobré místo.
Déšť houstne, načež po chvíli se mění v proudy vody doprovázené kroupami. Mám pocit, že občas snad ani nepadají kroupy, ale pouhé kusy ledu a sněhu. Intenzita padajícího ledu je taková, že během pár chvil je na některých místech téměř bílo. “Jupí, bezva!” pomyslím si. “Konečně i něco jiného než Slunce a tropická vedra.” Rapidně se ochlazuje. Během pár minut se ochlazuje možná o deset až patnáct stupňů. Míla s Táňou jsou durch. V Praze se mi smáli, když jsem jim říkal, že klidně můžeme zažít sníh. (Příště budu kontrolovat pláštěnky!) Míla chce jít okamžitě zpátky, uklidňuji ho a vydávám zákaz návratu alespoň než se dohodneme co dál. Problém je, že nám zmizel Lubo, dobrodruh v teniskách, tričku a s deštníkem. Nemůžeme se vrátit bez něho. Domlouváme se, že kdo chce, půjde zpět do údolí. Já s Léňou se vydáváme dál a hřebeny. Míla, Táňa, Radim a Tomáš se vrací. Sraz máme časem na Štrbském plese na nádraží. Když dorážím s Léňou na hřebeny, bouřka je už pryč, ani moc neprší a horští bohové nás odměňují za naši vytrvalost překrásným pohledem na velké Hincovo pleso. Po Ostrém Roháči podle mě druhý nejkrásnější pohled tohoto výletu. Škoda, že tu nejsou ostatní.

Nikde žádní turisté, ani živáčka, ani mrtváčka ... bohužel ani Lubo. Léňa je tak trochu naměkko, a tak ji uklidňuji poznámkami ať se občas podívá na stráně kolem sebe, jestli tam Lubo někde neleží s dávkou elektrického proudu. Když pak zastavujeme u velké plochy s blátem a nenacházíme v ní Lubovy stopy, říkáme si, že je magor. potkáváme ho až u odbočky na Rysy. “Sundej si brýle,” říká Léňa. “Plesk!” Lubovi sedne na hlavě facka jak od boxera. Brýle si sundat nestihl. “To máš za to, na horách se bez ostatních neutíká.” Lubo nevěří, co se s ním děje, ale asi to chápe. Sestupujeme přes Popradské pleso na Štrbské. Jak bylo na hřebenech i s bouřkou krásně, tak je tu nehezky! Chceme utéct někam pryč. Všude samí turisté. Němci, Poláci, Rusáci, co jdou ze Štrbského plesa na Popradské s lyžařskými hůlkami po vydlážděném chodníku a v botech Meindl za pět tisíc. Odporné!
Na Štrbském plese vyprovázíme Luba na vlak (zítra musí do práce). Pak jdeme s Léňou na česnekového langoše, čepovanou kofolu a píví. Píšeme pohlednice, povídáme si o horách, nelitujeme toho, že jsme dnes vyrazili na hřebeny.

Po pár hodinách doráží zbytek. Vypadají jak kdyby přišli z války. Mají za sebou asi sedm hodin ostrého sestupu z hor v promočených věcech. Míla si kupuje polovičku kuřete, co vypadá spíš jako vrabec, za 130 SK. Nemůžeme si s Léňou nerejpnout. Vyprávíme našim válečníkům, jak jsme se hezky odpočinkově prošli, jaké jsme měli výhledy na krajinu, jaké byly langoše. Míla pruzení neunáší a říct ještě jedno slovo, tak rozmlátí týninu baterku o chodník. “Jechu, neser mě, nebo tu baterku vážně vezmu a rozflákám ji o beton!!!” Zmoklíci jsou rozhodnuti jit domů. Doprovázíme je do Tatranskej štrby. Já, Léňa a Radim v horách zůstáváme. Musíme přeci splnit cíl této výpravy - najít weverku nebo alespoň sníh. Loučení je smutné. I přes občasnou nepřízeň počasí (hic, příliš slunečního žáru, bouřka) bylo vše krásné. Když se u vlaku loučíme, máme v očích slzy. My tři přespáváme v lese kousek za Štrbou pod igelitem.

Den devátý - Sníh nalezen, weverka se schovává!

V noci se pěkně ochladilo. Přišla studená fronta, a tak ráno mohlo být snad i kolem nuly. Léně v noci vlezl do ucha brouk, takže tráví ráno poskakováním na jedné noze doufajíc, že toho brouka vytřese.

Máme smůlu na vlaky. Ve Štrbě i na Štrbském plese hodinu čekáme, takže i navzdory časnému budíčku se do Starého Smokovce dostáváme až po půlnoci. Na naši dnešní trasu máme už jen nějakých sedm hodin. Je jasné, že budeme mít co dělat. Krosnu na záda a jde se. Občas rychle jdeme, většinou spíše běžíme. Po několika hodinách poklusu (časy na rozcestnících zkracujeme zhruba na polovinu) dosahujeme prvního a druhého mezicíle. Polský hrebeň (2200 m n. m. v.) a Východná Vysoká (2428 m n. m. v.), odkud je vidět zamrzlé pleso ve výšce 2047 m. Je tam sníh!

Weverka horská (Webericus Montanicus), o které jsme předpokládali, že žije u tohoto plesa, se nám schovává mezi kameny, a tak jsme ji nespatřili, ale alespoň nalézáme sníh a to nám pro tentokrát stačí. Našli jsme sníh! Huráááááá! Weverku se pokusíme nalézt příští prázdniny.

Den desátý - Těžké loučení nejen s horami

“Kdo si na Slovensku nedal halušky, ten nebyl na Slovensku,” kdysi řekl jeden můj kamarád, a jelikož je na tom něco pravdy, nemůžeme se alespoň poslední den, po všech těch dnech na chlebu s rybičkami, paštikou a cibulí, tímto pravidlem neřídit. Vydáváme se tedy hledat hospodu s haluškami.

Cestou do Popradu přicházíme do vesnice pod horami. Na prví pohled by se mohlo zdát, že tu, jak se říká, chcípl pes, a tak se hned na kraji dědinky vydávám k místnímu domorodci, abych se ho zeptal, kde je tu hospoda. “Dobrý den,” slušně pozdravím a položím mu pár otázek. “Noclegi?” odpoví mi na to občan tmavší národnosti. Očividně si nerozumíme, a tak to zkouším ještě jednou: “Né, nechci pirogi, ptám se, kde je tu hospoda.” On na to zase svoji otázku: “Noclegi?” V dobrém se rozcházíme a my pokračujeme dále do vesnice. Jen co přijdeme na náměstí, skupinka mladíků tmavší pleti na nás opět pokřikuje: “Noclegi, noclegi, noclegi?” “Co s tím pořád mají? Co pořád chtějí?” mě, Léně i Radimovi to vrtá hlavou. Pak nám dochází, že je to asi polsky a ptají se nás, jestli nehledáme ubytování. Když na nás hledí asi desátý občan této vísky a vypouští z úst to zázračné slůvko “noclegi”, raději mizíme a jdeme do další vesnice.
V další vesnici (Velký Slavkov) jsou už normální lidé a na pozdrav odpoví srozumitelným “Dobrý děň.” nebo kývnou hlavou bez pokřikování “noclegi, noclegi.” Nacházíme hospodu a obědváme halušky jako křen a pivo jedna báseň.

Sedím ve vlaku na trase z Žiliny do Nového Mesta nad Váhom. Do pera mi svítí Slunce, nad kopci v dáli se kutálí chumáče mraků a před nimi ve vzduchu visí barevná duha. Je mi smutno, poněvadž skončila expedice “Po stopách weverky horské (Webericus Montanicus).” Nevadí mi, že jsme ji opět nenašli, mám sice radost, že i v tuto roční dobu (srpen) nám bylo dopřáno ve vysokých horách skotačit na sněhu, ale mám slzu na krajíčku z toho, že skončil výlet s tak skvělými lidmi. Ukrajuji kus cibule a kladu si ji na krajíc chleba s paštikou. Prožili jsme spolu mnoho krásného i toho horšího, ale vše bylo tak krásné, že bych to nevyměnil ani za nejnovějšího Bavoráka Ztrojku. “Dobrý den, kontrola jízdních dokladů,” průvodčí mi přerušil nit. Podávám mu jízdenky. “Á, na západ!” praví s úsměvem na tváři, když se dívá na cílovou stanici napsanou na jízdence Lenky a Radima. Pak se podívá na můj lístek a prohodí: “Dvacet korun, tak to jsou zase dvě piva v prdeli.”

Vladimír Jech
x.jamesvolny.com

Na zacatek stranky.


Weberka Outdoor Club
x.jamesvolny.cz
Je libo nechat mi vzkaz?